Z pera Miloslav Šimek & Jiří Grossmann
Můj první tremp 
* Y * Prague Hotels Můj první tremp - Miloslav Šimek & Jiří Grossmann Často jsem z příkazu otce v sobotu v ulicích nahlížel do popelnic a odpadkových košů, sháněje něco lepšího k nedělnímu obědu, záviděl jsem hochům z naší čtvrti, kteří oblečeni jako praví mužové přírody vyjížděli za město pro nedělní dobrodružství. V neděli pak, když jsem procházel stanice tramvaje, hledaje otci kouření, myslel jsem na tyto chlapce, jak kolem ohýnku vuřty dočerna opékají a pak do strun kytary sáhnou, aby tklivá melodie žalovala světu. Jak jsem toužil být mezi nimi a připojit svůj mutující hlas ke sboru ostatních. Jednou, když se mi podařil zvláště dobrý lov a otcova tabatěrka se naplnila k prasknutí vonným tabákem z vajglů a na nedělní stůl jsem zajistil skoro čerstvou rybu, odvážil jsem se otce poprosit, zda bych také já mohl okusit slastí přírodního života. Otec chvíli přemýšlel a pak svolil: „Jeď, synku, příští neděli, stejně musím někdy vykouřit melounové listí, co schovávám z války na zlé doby.“ Políbil jsem otci ruku, jak je v naší šlechtické rodině zvykem, a běžel svou radost zaznamenat do deníčku, který si píšu již rok kusem vápence na stěnu domu. A pak přišly přípravy. Neměl jsem do přírody z výbavy trampů nic, ale do soboty jsem se mohl se všemi směle měřit. Nechci se chlubit, ale nikdo neví lépe než já, jaké poklady skrývají smetiště, zákoutí, altány a pootevřené byty v naší čtvrti. A tak jsem měl: celtu sešitou z kapesníků, starý hrnec místo kotlíku, zelené pumpky, rybářské gumové boty a velikou nůši, do které se mi vše pohodlně vešlo. Na nádraží jsem byl nemile překvapen, že se za lístek musí platit, a marně jsem ukazoval vlastnoručně vyrobenou vlajku s nápisem T.O. Přepych, žádaje alespoň slevu. Pokladník se podíval na moji nůši a řekl: ,“Mne neošálíš, vracíš se z trhu, družstevníku.“ Nechtěl jsem se dohadovat s hlupákem, který trampinku nerozumí, a odebral jsem se do vagonu bez placení. Ale jen těžko jsem se pěchoval do vlaku. Popruhy se napínaly a nůše šla ztuha. Přesto jsem si našel volné místečko k sezení na klozetu. Pohodlně jsem rozložil zavazadla a začal zvolna pročítat Ferdu mravence, abych poznal trochu život zvěře v přírodě. Tak jsem se do příhod toho hmyzu začetl, že jsem přejel cíl všech trampů – Luka pod Medníkem. Záchranná brzda však vše napravila. Využil jsem zmatku a vystoupil opačným směrem před protijedoucí vlak, který nárazem do mé nůše vykolejil. Byl jsem hrdý na svou usárnu vlastní výroby, ve které jsem zachoval prvky českého folkloru. Vydal jsem se z nádraží k lesu. Les mě přivítal pěkně. Na kraji stál muž v zeleném klobouku a střílel. „Zmiz, pobudo, z mého revíru,“ volal na mne. „Nevíš, že je zde zakázáno sbírat klestí?“ „Nepoznáš trampa, pytláku?“ obořil jsem se na něj. Muž na mne beze slova namířil dvojku. Schoval jsem se za nůši a zvolal pevným hlasem, použiv starého triku: „Dej si velký pozor, pobudo, abych na tebe nezavolal svého otce, hajného v tomto polesí. Ten má pušku ještě větší než ty a odvážný je jak letec Čkalov. Kromě toho má psa, který tě řádně prožene, dám-li mu povel.“ Muž zmáčkl kohoutky a křičel: „Takovou drzost jsem ještě neslyšel. Nevím, že bych měl tak tupého synka, a pochybuji, že tě bude poslouchat naše doga.“ Popadl jsem nůši a letěl elegantní chůzí trampa do údolí. Bohužel jsem nezvolil šťastnou trasu. Z močálu mě vytáhli kvečeru přátelé z osady Naše Aljaška. Jejich údiv neznal mezí. „Jsi první člověk, který se z močálu zachránil,“ šeptali s úctou. Zezadu sice kdosi mumlal, že takovému blbci, který přehlédne trojitý ostnatý drát a světelná znamení s houkačkou, nepřísluší obdiv, ale šerif okřikl mluvku a pravil, že osada byla vždy proslulá dobrotou a slovanskou pohostinností. Nato jsme zasedli k potlachu. Byl jsem štěstím bez sebe. Chlapci vyňali kytary, oheň vztáhl své paže k nebesům, šerif ke své družce a krajem se nesly písně o Buďonném, o tundře a veselé dumky o lovu sobů. Strhly mě ty písně, otočil jsem nůši dnem vzhůru a začal udržovat rytmus. Šerif mě pochválil pohledem a odměnil polovinou koňského vuřta. Pak vstal a zahájil trampské soutěžení. Skákalo se přes oheň a vyhrál jsem. Nikdo se netrefil doprostřed ohniště lépe než já. Nevěřili byste, jak rychle se utvoří na chodidlech popáleniny třetího stupně. Ale nevadí. Alespoň už mám trampskou přezdívku – Jan Hus. A sotva mi šerif přiložil jelení trus na rány, byla tu další hra: obsekávání nováčka nožem. Ruka trampů byla jistá, ale přesto jsem tolik bodných ran ještě nikdy neměl. A šprýmař osady už měl pro mne další přezdívku: Joe Caesar. V okamžiku, kdy mě šerif doléčoval odvarem z bukvic, připravovala se jiná soutěž. Běh do Prahy a zpět. Běžel jsem jako prvý. Trochu mě zarazilo, že za mnou nikdo nestartoval, ale rozhodl jsem se, že vydržím. Do osady jsem se vrátil k ránu. Všichni už spali. Usedl jsem tedy k ohni, přiložil borovici a ustlal si v nůši. Po chvíli mě probudil křik, dusot nohou a zvuk hasičského vozu. Les v rozloze asi 12 hektarů vesele plápolal. Hasiči marně plýtvali vodou, marně volali zaklínadlo: „Zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku,“ nic nepomáhalo. Vstal jsem a pravil: „Jděte všichni stranou.“ Poslechli mě. Uchopil jsem nůši a začal utloukat oheň. Nůše poskakovala po plamenech a svým širokým dnem hravě dusila požár. Asi za dvě minuty bylo po všem. Osada se shromáždila kolem mne, šerif spolkl slzu a podal mi svou hvězdu. Té noci jsem dostal další a poslední trampskou přezdívku: Jan Bohatýr Čurila. A já jsem cítil, že mne, zelenáče, trampové přijali mezi sebe.
T R E M P O V I N Y
Odkaz na trampské počteníčko........................................................................................................................
solcboys.sweb.cz/Tremp/uvodni.html
Povidky Ostravaka
Utřel sem pysk v Kerfuru
Včeraj, jak sem jel rano lokalku na šichtu, sem ešče poloslepy kuknul z okna a co něvidim – řada aut jak cyp od Imperijalu až po Frydlanske mosty. Už sem se těšil, že uvidim jakesik rozflakane žďorby na štyrech kolach od hňupu, co jezďa jak prasata a nědodržuju vyhlašku, a nebo aji jakesik dojebane krvave zněuznane zavodniki formule jedna, ale nic! Řada až ku kulturaku a socijalce a ešče dal. U Hutnich montaži Domu energetyki sem se na to vysral a zas sem zavřel oči, bo se mi chtělo spať a na šichtu eště daleko a zrovnaj nastupil jakysik nasrany pazgřyvec s berlu a už si to zamiřil ku mně. Vyser si oko! Maš jezdiť invalidnim vozykem a ni lokalku, cype. Jak sem přyšel do roboty, tuž tam mě ani stolek něpozdravil, bo všeci kecali o jakesik akcii storoča v Kerfuru. Chvilu sem posluchal esli něvyšpijonuju jakesik detajly, ale guvno. Nakoněc mi to nědalo a zoptal sem se Jaruny. Ta na mě mrkla – asi si spomjela na naš taněc na Stodolni – a pry že v Kerfu dněskaj maju akci, kdy si možeš kupiť buty anebo košulu se slevu jak prase. Tuž buty už mam dojebane a košula už by tež zaslužila vyprať. Vrtalo mi to palu až sem se rozhodnul – bulnu šichtu a něnapadně se vytratim na hodinu. Třebaj tam kupim hadry a kdovico ešče.
Něnapadně sem se prošvenknul vratnicu – ty ramba v černych uniformach zrovna čumjeli na televizu, kdě byl jakysik pořad o ucpanych cestach. Sednul sem na lokalku a valil směr Kerfur. Vystupil sem u Hutnich montaži a přyskokem vpřed sem se šinul ku hlavnimu vchodu. Už za zastavku mi bylo divne, že tam bylo ludi jak na prvomajovym pruvodě za komanču. Čim bliž sem byl Kerfu, tym to bylo horši. Ludě se tlačili jak sardinki v plechovce a čim dal vic mě srali. Jak už sem myslel, že se na to vyseru, tož mě dav vtlačil do hlavni brany a ja spolu s dalši partyju, kere se zachtělo zlevněnych košul a radiji, proletěl kolem Mekdonalda, byvaleho Elektrosyty a nakoněc kolem informaciji. Eletrycku branku, kera pušťa ludi do opchodu, sem přeskočil jak Sergej Bubka v dobach sve největši slavy a řynul sem si to do oděleni tekstylu. Ti hajzli! Košule za dvacet korun už němjali! Tuž smykem vybiram zatačku a valim do odděleni obuvi, kere je hneď vedle. Do štajgrove řytě! Posledni fajne buty za třycet korun ukořistil jakysik antek z Polskej. Tuž co robiť? Shybam se pro letak, co se tu vala na zemi. Po řbetě mi přeběhně deset duchodcu. Slyšim enem, jak si ščebetaju cosik o levnych pomerančach po koruně za kilo. Jejich berle citim v každym obratlu. Vstavam s letakem v ruce a oko mi padně na předni stranku – domaci kino za patnast set. Kurnik šopa, tuž to je vjec! Nědavno nam zavřeli kino Vesmir, do Luny je daleko a jeden listek v Sinestaru stoji jak izdenka do Brna. Mjeť doma vlastni kino enem za par korun, tuž to by partyja z roboty čuměla jak Gross na lokomotivu. Dufam, že to platno k temu je dosť velke. Nerad bych na to čuměl moc zblizki. Valim do elektra. Tam už stoji banda rychlejšich koliku s robkami, kere se tvařa tajak by mě chtěly narvať do tej jejich vybrane lednički, na keru sem se enem kutkem oka podival. Čumim jak vrana na romadur – lednička za dvatisyce, tuž to sem něviděl ani u znameho v bazaru a to je nějaky frajer, bo ma otevřene nonstop, aji v noci. Prodiram se davem ruzne narodnosti k televizam a videam – a zas guvno! Posledni domaci kino za tisicpětset bere jakysik čobol, na kereho se vzapjeti vrhaju ostatni v řadě, keři tež chtěli ušetřiť za kino. Jeden se mu snaži vyrvať z ruk tu krabicu a druhy ho picha prstem do oka. No něvim něvim, esli mu k čemusik budě ta zmačkana bedna, keru mu vzteki poskakala ta tlustoprdka co stala za nim. No nic, seru na to a pomaly se deru k vychodu. Cestu se ešče nachomytnu k bitce u vjecy pro male haranty. Chytnu jednu do gzychtu, keru hned tej babě vracam. Pada na zem a bere sebu dalši tři hňupy, keři drža stejnu krabicu lega jak ona. Lego se rozleti na všecky strany jak křeček, kery proleti ventilatorem a je klid
Po dvuch hodinach se orvany jak oberva deru do lokalki a valim zpatki do roboty. Ramba na vratnici si mě ani něvšimnu, bo furt čumja na tu televizu. V robotě se mě všeci ptaju, co sem robil tak dluho na tym hajzlu a esli sem spadnul do mušle, že sem tak oškubany. Chuji jak lampa, no ni?
Večer na Nově potem ukazovali obrazki ze Slovenska, jak se tam ludě rvali do jakehosik supermarketu. Tuž take zufalce ja něchapu, tlačiť se jak herink gvuli zlevněnym kobzolam – bych se na to moh vysrať.
Poprava vanočniho stromka
Nadřystal ostravak, 20. ledna 2005
Segře už začal stromek sypať po tepichu bodliny jak tyden scyply ježek, tuž mi minuly tyden volala, esli bych ji něpřyjel pomoct. Zoptal sem se, esli švager je zas na pul roku v Tibetu, jak minule za teho zmlaceneho policajta, ale ani mě nenechala domluviť. Pry odjel v nedělu na štrnasť dni na montaž kajsyk do dupy (třeba zarobiť dost peněz – furt eště splaca ty vyhibki) a než se vrati, v obyvačce by byl burdel jak v tanku. Tuž sem ji slibil, že dorazym v ponděli po šichtě, ale chlapi mě zatahli na jedno a jaksyk fajně se kecalo, bo sem se dom přyplazyl jak Meresjev a jak sem segře volal, esli možu přyjsť, poslala mě do řyti, že pry v deset večer je pozdě.
Druhi den sem ji telefonem z roboty vysvětloval jak to vlastně bylo a domluvili sme se na středu. Chlapi mě zas lakali na jedno, ale byl sem tvrdy jak hamburger z teho stanku u Prioru a nědal sem se. Sice jak sem jim řek, že idu segře rubať stromek, tak na mě eště na zastavce pořvavali "Hoj wudmene", ale sral sem na nich, na cypy. V lokalce sem zabral strategicke misto hned za dveřami, začal sem chrchlať jak haviř po dvaceti rokach na čelbě a nasadil gzycht nemocneho jednonoheho invalidy aby ty pazgřyvce s berlami na dalšich zastavkach ani něnapadlo se ku mně přybližiť. Na Dubinu je daleko tuž sem se kratil chvilu čuměnim z okna a obdivovanim kras našeho fajneho města. Mirak, kostel furt stoji, Šental, kurec, tam se se raz navalil tak, že sem se cestu dom poblul vlastni buty, stadijon, moderně nazyvany palac kultury a sportu, tam sme loni na jaře kulturně chlemtali před vchodem jakusyk samohonku se Slovakami, jak vyhrali zapas na mistrovstvi a potem sme sportovně zdrhali zadem kolem Atomu, bo jeden vychodňar nahodou poblul bengam zadni kolo od felicije ... Slavija, kurnik asy sem chvilu zdřymnul ... Dubina konečna? Do řyti, ja sem to přejel! Tuž pěšobusem jednu zastavku spatki tym betonovym zapadakovem, chvila klikateho panelokrosa a už zvonim u segry.
Hned ve dveřach mě nasrala, bo ku mně začla podezřyvavě čuchať jak jezevčik k bananu, esli už sem vystřyzlivěl z pondělka a nebo esli nejdu z knajpy. Jak mama! Tuž se svleču a valim do obyvaku ať to mam brzo hotove. Ni že by sem k segře chodil nerad, ale ti dva mali fagani mě dycki tak naseru jak se začnu předvaďat, co se zas noveho naučili ve školce a ve škole. Kurnik šopa, čim ten stromek zalivali? Zdalo se mi, že jak sem tam byl na navštěvě o svatkach, tak byl polovični. Ale tež je možne, že ta švagrova slivka ma jakysik vliv na oči. Tuž jak taku bestyju dostať ven z obyvaku a narobiť co nejmeně marasu? To je tež napad, živy stromek do kvartyra, kaj maju všude same peršany. Mi už roki stači haluz ve vaze, no ani němusy byť každy rok a tež mě něubyde. Ptam se segry, jak to loni robil švager. Tuž loni pry měli takeho maleho pajtaša, sotva to mělo jehliči a tak aby něrobil ostudu ho hned druhi den po štědrym dňu vyvalili z okna. Tuž ale taki topol, kery tu taktak dostali, ten se do okna něvleze! Na to se musy inač.
Řeknul sem segře o pilu a rukavice. Divala se syce na mě jak na plagat se Zednikem, ale nakoněc mi to doněsla. Enomže jeji bile pletene rukavice mi budu asy dosť na guvno, no ni? A rezavy platek pilki na železo! Zbytek pry chlop zlomil v letě, jak renovoval nabytek. No nězabili bystě ju? Že ja hňup sem tu vubec chodil. Zašel sem do děckeho pokojika, chvilu sem pozoroval ty male zaškodniki a přemyšlal, jak ocuď zdrhnuť. Segra pravě cpala pradlo do prački, tuž by se mě něvšimla. Naraz sem se v tym burdelu z hraček všimnul male pilki. Skusym – ostre jak džilet mach třy! Tym vyrobcum hraček asy fakt šibe! Pokemoni, smraďoši a včil opravdove nařadi. Zebral sem se, děcko řvalo jak by ho na nože brali, a aji s pilku sem šel do obyvački. Zkusil sem řyznuť do stromku... Přyště až budu ty male gizdy hlidať prve zkontroluju, s čím se hraju, bo ten bebech zajel do stromka jak nuž do masla. Tuž sem se na pazury nasadil aspoň igelitove sački, abych se něpřylepil a začal ho likvidovať za doprovodu dvojhlasneho děckeho sboru. Ta menši řvala, že ji ničim stromek, že Ježišek už k nim nigdy něpřyjdě a ten o chlup věči ječel, že to je jeho pilka. Zatnul sem zuby aji uši, spomjel na švagrovu slivku a dal robil z teho křaka rošti. Po hodině roboty to v obyvačce vypadalo jak v Tatrach. Spočnul sem chvilku, lyknul se kafe, ale ta mala mě pozorovala takim hnusnym pohledem, že sem ho ani nědopil. Chvilu sem uvažoval, že ji řeknu, esli kdy viděla v kostele takeho teho chachara v trenkach, co vypada jak tvrde Y a esli se mysli, že darki nosy on, ale potem sem se to rozmyslel, bo by mě segra asy vyprala z kvartyru bez slivki a s pilku ve řbetě.
Nakoněc sem tu plantaž narval do tesco tašek a konečně sem dostal štamprlu. Segra zařyla jak ohňostroj nad radnicu jak eště měla Ostrava chechtaki, tuž sem se ji zoptal, co za magora kupuje děckam take něbezpečne hrački. Podivala se na mě jaksyk divně a pry, že sem jim to kupil pod stromek ja...
Kurnik šopa, letos až pujdu zas nakupovať darki pro přybuzne, něsmim se předtym staviť v knajpě.
Pierre Brice - Vinetou
Narozený roku 1929 v Brestu, nejzápadnějším městě Francie. Ve svých 19. letech bojuje proti komunistům ve Vietnamu, později proti povstalcům v Alžíru. Po návratu do Paříže vystupuje ve fotografických seriálech a chodí na přednášky dramatického umění. Roku 1955 hraje v několika francouzských filmech vedle začínajícího Jean-Paula Belmondo. Později odjíždí do Říma, kde kromě rolí v historických freskách mu byla svěřena hlavní role vraha.
Roku 1962 na festivalu v Berlíně mu byla nabídnuta role indiánského náčelníka Vinnetoua, která se stala jeho životní rolí. Po filmu Poklad na Stříbrném jezeře s Lexem Barkerem coby Old Shatterhandem, ztvárnil ji ještě v 10 filmech, v desítkách divadelních představení, jakož i později v televizním seriálu, který měl 14 epizod.
Pierre Brice tehdy neovládal němčinu a tak svou roli se naučil foneticky, aniž by rozuměl. Samozřejmě, měl při tom přízvuk, který snad diváci pokládali za indiánský a který se líbil. V brzké době jeho portrét a plakáty z jeho filmů byly na stěnách pokojů všech německých dětí.
Avšak popularitu, kterou získal v Německu a částečně i v Čechách, Jugoslávii a východní Evropě, nedospěla na západ. Na festivaly do České republiky zavítal Pierre Brice už několikrát. Ale ve své vlasti je prakticky neznámý... Vlastně téměř neznámé jsou i romány Karla Maye a konec konců, i trampské hnutí. 
Karel May - německý spisovatel dobrodružných románů a povídek, otec skvělých postav v čele s Old Shatterhandem a Vinnetouem. Jelikož mayovky i dnes přitahují nové čtenáře a diváky, založily se webové stránky, na nichž se publikují příspěvky k nejrůznějším aspektům Mayova života a díla, filmu a divadelní scény, bádání a kritiky.
Vinnetou se vrací (Winnetous Rückkehr) - 1998
(Německo, dvoudílný barevný film)
Myšlenka nechat Vinnetoua znovu ožít pocházela od redaktora ZDF Clause Belinga a berlínské producentky Reginy Ziegler. Premiérové vysílání na ZDF bylo velmi úspěšné. Kritika tisku však byla z převážné části negativní a mnozí se shodují, že tento film neměl být nikdy natočen.
Děj filmu :
(1) Střelná rána, která ve filmu Poslední výstřel mířila Vinnetouovi do srdce, nebyla smrtelná. Těžce raněný náčelník byl tehdy pochován, ale díky péči medicinmana se opět uzdravil a žil mnoho let o samotě v horách. Jednoho dne hledají Spencer a jeho žena Mary úkryt před deštěm a zabloudí k Vinnetouově jeskyni. Apač je pozve k ohni a postará se o jejich nemocné dítě. Spencer však náčelníkem pohrdá a pokouší se ho dokonce okrást. Druhý den narazí na své kumpány a společně přepadnou dva Indiány z kmene Assiniboinů - Rychlého jelena a Tanku, tedy syna a vnuka starého Tasha-tunky. Rychlého jelena zabijí, ale mladého Tanku chtějí pověsit. Okolo zrovna projíždějí noví přistěhovalci a jeden z nich, John Mayotte, se pokusí Tanku zachránit, avšak bezúspěšně. Vinnetou vše z povzdálí sleduje, dva bandity se mu podaří zneškodnit, avšak Spencer uteče. Ten pak rychle naloží Mary na koně, ale svého syna nechá na místě. Vinnetou chlapce najde, vezme ho k sobě a vrací se zpět k místu neštěstí, kam už dorazil náčelník Tasha-tunka. Tanka slíbí Vinnetouovi, že malého Davida přijme za vlastního a odvede ho do své vesnice. Vinnetou se vydává po stopách vraha.
Mezitím si přistěhovalci vyhlédli krásný kus země, kde by se rádi usadili. Setkávají se s Vinnetouem a Tasha-tunkou. Když se starý Indián dozví, že se John pokusil zachránit jeho vnuka, dovolí jim na území Assiniboinů zůstat. Spencer má strach z pomsty Indiánů a chce co nejrychleji zmizet. Mary však odmítá odjet bez syna a prosí muže, aby jí Davida našel. Ukáže mu kousek zlata, který dostala od Vinnetoua, a slíbí mu, že když jí syna přivede zpět, prozradí mu, kde je toho zlata více. Spencer zjistí, že se chlapec nachází v péči Tankovy ženy Kish-kao-ko a přepadne ji. Tasha-tunka se je pokusí zachránit, ale sám je při tom zabit. Těsně před smrtí prozradí ostatním bojovníkům, že Vinnetou žije a žádá je, aby Apače vyhledali. Spencer uprchne.
Winnetous Rückkehr (1997)
Novým náčelníkem Assiniboinů se stane Tanka. Dohoní Spencera a chce ho usmrtit. Ten zbaběle prosí o život a nakonec Indiánovi nabídne jako dar svou ženu Mary. Tanka jeho nabídku přijme, protože věří, že se jedná o bílou bizoní ženu. Poté spolu s bojovníky přepadne osadníky a chce je vyhnat ze země. Nejstarší z kmene Assiniboinů se vydají k Vinnetouovi, aby ho požádali o pomoc proti Tankovi, který si nyní myslí, že je nedotknutelný. Vinnetou vyhoví a odjíždí s nimi do vesnice, aby s novým náčelníkem promluvil. Kish-kao-ko pomůže Mary k útěku, ale Tanka ji dostihne a jako dobytek přivázanou k lasu ji přivede zpět do tábora. Vinnetou vidí, jak s Mary zachází a vyzve ho na souboj. Tanka nemá proti Apačovi nejmenší šanci a poražen se vrací do zpět do tábora. Vesnice Assiniboinů je přepadena Indiány z kmene Crowů. Tanka jako náčelník se samozřejmě účastní boje, ale je těžce zraněn. Vinnetou pokračuje v boji místo něj, bojovníky Crowů porazí a nakonec s nimi uzavře mír. Spencer padne do rukou Assiniboinů a přijde o skalp. Poté je ponechán svému osudu. Vinnetou doprovodí Mary k osadníkům a sám odjíždí vstříc novému dobrodružství.
(2) Na území Assiniboinů přijíždí dřevařský magnát DeWill se svými lidmi. Nabízí osadníkům práci a ochranu před Indiány. Někteří z nich nabídku přijmou, začnou pro něj pracovat a kácejí posvátný les, kudy má později vést železnice. Vinnetou se po mnoha letech setká se starým medicinmanem, který m kdysi zachránil život. Medicinman prosí Vinnetoua, aby odešel z hor a nevyhýbal se dále Mary. Krátce na to umírá. Náčelník odjíždí k osadníkům, kde se dozví, že zemřel Maryin chlapec David a pokouší se ženu utěšit.
Assiniboinové vyzývají těžaře, aby opustili jejich zemi, jinak druhý den ráno všechny zabijí. Banditi po nich začnou střílet, dva bojovníci jsou smrtelně zraněni. Také jeden z těžařů je zastřelen. U Assiniboinů se koná válečná porada, Indiáni chtějí proti dřevorubcům bojovat. Vyrážejí na válečnou stezku, obklíčí těžaře, ale než dojde k nejhoršímu, zasáhne Vinnetou. DeWillovi lidi jsou vyhnáni z území Assiniboinů, ale přísahají pomstu. Je svolána další porada. Ačkoliv Vinnetou přesvědčuje Wash-tiho - budoucího náčelníka, že nemá smysl bojovat, ten si trvá na svém.
John Mayotte je s Timmym ve městě. Chlapec vyslechne DeWilla, který plánuje se svými kumpány přepadení Indiánů. Vinnetou odjíždí s Johnem do pevnosti, aby požádal vojáky o pomoc. Po cestě však narazí na bandity, kteří oba muže zajmou a dovlečou k osadníkům. Ti se mají rozhodnout, zda se postaví na stranu DeWilla a získají tak práci a peníze, nebo proti němu, ale v tom případě zemřou. Osadníci se rozhodnou pro DeWilla, i když někteří s tím nesouhlasí. Mary, Timmy a Balthasar pomohou Vinnetouovi k útěku. Když to DeWill zjistí, chce Apače živého nebo mrtvého. Vinnetou se s Mary ukryje do jeskyně, ale dva banditi je sledovali a číhají teď u vchodu. Lstí se je marně pokoušejí vylákat ven. Vinnetou je však překvapí, vyleze jiným východem, jednoho banditu zažene na útěk a druhého přiváže ke stromu, nevšimne si ale, že ten má u sebe minirevolver. Když se padouch chystá vystřelit, je Johnem zabit.
Vinnetou, John, Timmy a Mary jedou k Assiniboinům, bojovníky tam však nezastihnou, neboť ti už vyrazili do boje proti DeWillovi. Vinnetou vymýšlí plán: zatímco Balthasar těžaře opije a zavře do chaty, Kish-kao-ko odjede za Wash-tim a začne ho svádět. Vinnetou vyčká na příhodnou chvíli a budoucího náčelníka zajme a přiváže ke stromu. Spolu s Assiniboiny pak spěchá za bandity. Plán jim ale pokazí DeWill, který unese Mary a prchá s ní do hor. Vinnetou ho pronásleduje a nakonec i usmrtí...
Délka: 2 díly po 90 minutách.
Herecké obsazení:
Vinnetou: Pierre Brice. Mary: Candice Daly. Spencer: Tobias Hoesl. John Mayotte: Pierre Semmler. Timmy Mayotte: Manuel Trautsch. Hermann: Christoph Moosbrugger. Robert DeWill: Juraj Kukura. Steven Shagan: Diego Wallraff. Tanka: Buffalo Child. Malý bobr: Lowell Raven. Tasha-tunga: Jimmy Herman. Kish-kao-ko: Patrice Martinez a další.
winchestrovka ................ klik
Převzato z : Mayovky na Internetu.
Pro zajímavost : oba díly vlastním na videokazetách
Pro příznivce Facebooku založena nová skupina nazvaná Karel May - Mayovky
MODLITBA KONĚ
Nasyť mne,pane,napoj mne a dej mi čistou,prostornou stáj,
když skončena je denní práce.
Mluv se mnou,neboť Tvůj hlas mi nahrazuje otěže.
Budeš-li ke mně laskavý,můj milovaný pane,
budu Ti sloužit s radostí a najdeš místo v mém srdci.
Netrhej otěžemi,prosím,nesahej po biči, jdeme-li kupředu.
Dej mi čas,abych pochopil Tvůj záměr.
Nebij mne,když Ti nerozumím.
Neměj mne za nepozorného,když nesplním Tvou vůli - možná,
že sedlo nebo podkovy nejsou v pořádku.
Neuvazuj mne příliš krátce a nestříhej mi ocas,
který je mou jedinou zbraní proti mouchám a komárům.
Až poznáš, že se mé dny krátí,až Ti již nebudu moci sloužit,
můj milovaný pane,nenech mne,prosím,
hladovět a mrznout a neprodávej mne.
Buď tak dobrotivý a připrav mi rychlou,
milosrdnou smrt a Bůh se Ti odmění zde i na věčnosti.
